Historie kartouzské kočky

Po přečtení několika článků o historii kartouzské kočky dojdete k závěru, že ve všech lze nalézt něco společného, něco, čím se vzájemně doplňují a co přináší nového. Čím více se toho o historii tohoto plemene snažíte nalézt, tím více vás jejich cesta historií pohlcuje a snažíte se získat další a další informace.

Informace o historii kartouzské kočky se snažíme průběžně doplňovat a upravovat v návaznosti na to, jak se dozvídáme další nové informace. Všem zájemcům o historii tohoto plemene můžeme vřele doporučit knihu od pana Jeana Simonneta - „Le Chat des Chartreux“, která je k sehnání na velkých zahraničních prodejních portálech a aukcích (kniha byla také přeložena do anglického jazyka pod názvem „The Chartreux Cat“).

Historie kartouzských koček je propletencem mezi dochovanými historickými prameny a povídáním přenášeným z generace na generaci, které se samozřejmě v průběhu let mohlo více či méně pozměnit, ale v základu je v něm možné nalézt potvrzená fakta.

Kartouzská kočka je považována za francouzské národní plemeno a o jejím spojení s touto zemí vypovídá také jedno z jejích označení - usmívající se modrá kočka z Francie.

O kartouzských kočkách se také jako o jedněch z prvních kočičích plemen zmiňují ve svých dílech přírodopisci a umělci a to již v 16. století. Modrá kočka je také zvěčňována na obrazech a kresbách. Roku 1756 francouzský přírodovědec Georges Louis Leclerc de Buffon zmiňuje ve svém díle Histoire Naturelle, Générale et Particulière, avec la Description du Cabinet du Roi výslovně kočku kartouzskou jako jedno ze čtyř známých plemen koček (dále je zmiňována kočka perská, angorská a kočka španělská). Je neuvěřitelné, že i přes propast času a historické převraty jsou si při pohledu na některé z těchto děl současní představitelé tohoto plemene a jejich dávní předkové více než podobní.

Kartouzská kočka tedy pravděpodobně patří mezi jedno z nejstarších přírodních plemen koček, avšak přesné kořeny jejího původu se ztrácí v dávné minulosti. Kočky odpovídající popisu kartouzské kočky historicky pocházejí z horských oblastí Sýrie. Jejich cesta do Evropy snad započala s otevřením obchodních cest a ve středověku také obdobím křižových výprav. Mnohé křižáky následovaly zpět do jejich domovin rovněž jejich kočičí společníci. Spolu s mnohými bývalými křižáky i kočky nalezly útočiště v klášterech. Odtud možná pramení odvození názvu plemene od řádu kartuziánských mnichů. Jisté ovšem je, že v klášterech byly tyto kočky považovány za zdatné a odvážné lovce myší.

V minulosti však bylo toto plemeno ceněno ještě pro něco jiného, než pro svou schopnost lovit myši v tichých klášterech. Srst kartouzských koček má svým způsobem unikátní strukturu. Její podobnost s ovčí vlnou, podpořená dodatečnou úpravou a touha kupujících po něčem, co vypadá jako žádaná luxusní avšak pro mnohé nedostupná španělská vlna, předurčila některým kočkám jiný osud než být věrným lidským společníkem. I toto může být zdroj, který dal vznik jménu kartouzské kočky. Právě ona luxusní španělská vlna byla často označována jako vlna kartouzská (Pile de Chartreux).

Ještě na počátku dvacátých let minulého století se ve Francii vyskytovaly oblasti s volně žijícími skupinkami modrých koček. Jednou z těchto oblastí byl i bývalý špitál na ostrově Belle Ile sur Mer. Skupinka zde žijících koček a chovatelská činnost sester Christine a Suzanne Legerových v jejich chovatelské stanici „de Guerveur“ dala základ modernímu chovu kartouzských koček. Jako standard plemene jim posloužily popisy plemene pocházející ze zdrojů z 18. století. V roce 1931 sestry poprvé vystavily své kartouzské kočky na výstavě ve Francii. Roku 1939 byl vytvořen první oficiální standard plemene kartouzské kočky.

Druhá světová válka přispěla k obecné decimaci kočičích plemen po celé Evropě a způsobila takřka zánik tohoto ojedinělého plemene koček. Kočky umíraly nejenom v přímé souvislosti s válkou, ale mnohé z nich se staly také přilepšením jídelníčku hladovějících a válkou strádajících obyvatel. Po druhé světové válce již neexistovaly žádné skupinky přirozeně volně žijících modrých koček. Chovatelé usilovali o návrat k předválečným oblíbeným modrým kočkách ať již to byly britské modré kočky nebo kočky kartouzské či evropské. Chovatelé kartouzských koček z tohoto důvodu přistoupili k obnově plemene přikřižováním krve modrých britských krátkosrstých koček, ruských koček a modrých perských koček. Vzájemné křížení modrých koček však bylo příčinou toho, že se postupně ztrácely charakteristické rysy jednotlivých plemen a rozdíly mezi nimi slábly.

V roce 1970 došlo v rámci organizace FIFe ke sloučení britské modré kočky a kartouzské kočky pod jednotným označením kartouzská kočka. Nicméně standard pro toto plemeno odpovídal standardu modré britské krátkosrsté kočky. Teprve v roce 1977 se na nátlak chovatelů „pravé kartouzské kočky“ podařilo toto rozhodnutí změnit a došlo k oficiálnímu oddělení standardu pro kartouzskou kočku a modrou britskou krátkosrstou kočku. Další křížení mezi plemeny již nebylo dále žádoucí.

Do Spojených státu amerických byly první kartouzské kočky dovezeny v roce 1971 manželskou dvojicí Johnem a Helen Gamonovými. Patřily do přímé pokrevní linie koček pocházejících z chovatelské stanice sester Legerových „de Guerveur“. Vzhledem k tomu, že díky těmto okolnostem nedošlo ke spojení s modrými britskými krátkosrstými kočkami, jsou mnohé pokrevní linie kartouzských koček ve Spojených státech amerických považovány za původní a jedny z nejčistších.

Počátkem 70. let minulého století se kartouzské kočky objevily i na výstavách v tehdejší ČSSR. V této době také započal chov tohoto plemene u nás a mnohé z chovných koček byly importovány z tehdejší NDR. Modré kočky chované přibližně do roku 1980 v ČSSR byly zařazovány pod kočky kartouzské. Mezi lety 1980-1982 došlo k uznání britské krátkosrsté modré kočky jako samostatného plemene a následně k přehodnocení téměř všech u nás chovaných kartouzských koček na britské modré krátkosrsté kočky. Je otázkou, zda to bylo způsobeno tím, že skutečně tak dokonale odpovídaly standardu britské modré kočky nebo bylo „zajímavější“ mít britskou modrou kočku než do té doby existující kartouzskou.

Zajímavým zdrojem informací jsou také staré katalogy z tuzemských výstav. V antikvariátech se nám podařilo získat např. katalog z výstavy koček konané v Havířově v dubnu roku 1979, dále katalogy z výstav konaných v Praze v listopadu 1980, v březnu 1983 a v lednu 1988. V katalogu z roku 1979 figurují pouze kočky kartouzské (číslo plemene nebo barevné variety 16), na dubnové výstavě v Havířově bylo vystavováno 9 kartouzských koček. V následujícím roce, tedy v listopadu 1980, byly na pražské výstavě již vystavovány britské modré krátkosrsté kočky (16) v poměru 12:1 ke kočkám kartouzským (16 F). Na březnové výstavě v Praze v roce 1983 dosáhl poměr britských modrých krátkosrstých koček a koček kartouzských 28:2.

I přes tuto pro kartouzské kočky nepříznivou situaci, došlo v následujících letech díky snaze několika chovatelských stanic ke znovurenesanci chovu kartouzské kočky u nás.

Cesta dějinami dávala kartouzské kočce různá jména - usměvavá kočka z Francie, kočka z Malty, americká kočka, špitální kočka, důležité však je, že plemeno kartouzské kočky přetrvalo až do současnosti a my se můžeme i nadále těšit z jeho přítomnosti.