Uvědomujeme si, že téma časných kastrací je poněkud ožehavé (mnohdy až lehce a rychle hořlavé) a názory na ně jsou snad ještě rozpolcenější a vyhraněnější než ty, které se týkají chovu koček s PP nebo bez.

A jako ve všech našich článcích nastíníme i zde svůj názor, své zkušenosti a své postoje na toto téma.

Časnými kastracemi jsou míněny kastrace koťátek ve věku přibližně tří až čtyř měsíců, které jsou plně v kompetenci chovatele. Do nových domovů tedy odchází koťátka již kastrovaná a po zdárné rekonvalescenci.

Před lety jsme i my brali jako samozřejmou věc, že se papíroví kočičáci, kteří nejsou určeni do chovu, ale na pozici tzv. rodinného mazlíka, kastrují obvykle až kolem jednoho roku života. Odůvodnění, která tento postoj podporovala bylo mnoho, i když většinou spíše těch z druhé ruky. V té době asi nejenom nám zněly tyto argumenty bez znalosti hlubší problematiky naprosto logicky a nezpochybnitelně. Mezi evergreeny patřily například názory o nutnosti působení hormonů potřebných pro získání správného samčího výrazu či možnost dovyvinutí kocouřího močového ústrojí, čímž by mělo dojít k prevenci problémů s močovými nebo ledvinovými kameny.

My sami jsme nechali našeho Arčíka a Elinku kastrovat na základě dohody s chovateli právě v období jednoho roku jejich života. Spolu s kupní smlouvou jsme k oběma kočičákům dostali originál průkazu původu a po provedené kastraci jsme chovatelům zaslali lékařskou zprávu o provedeném zákroku. Arčulu však ani kastrace provedená na prahu kocouří puberty neochránila před problémy s močovými kameny. Diety střídavě na struvity a oxaláty si u nás podávaly dveře, misky s vodou doplnily fontánky na vodu, které jsme průběžně inovovali, jen aby se Arčula Káčula rozhodl pro větší přísun tekutin a naředil tak ďábelský koktejl ve svém močáku. Vše nakonec vedlo k operaci a odstranění močového kamene, který se mohl stát prvním počinem do Arčova vlastního kamenolomu. Situace se po operaci sice trochu zlepšila, ale Arčík již až do konce svého životu vedl spolu s námi močošutrovražedný boj, ve kterém jsme se mu snažili co nejvíce pomoci a ulehčit. No a samozřejmě také zabránit tomu, aby musel náš modrouš kvůli šutrákům znovu pod kudlu.

O pěkných pár let později, kdy jsme začali koketovat s myšlenkou chovu modrých kožichů a založení vlastní chovatelské stanice se k nám problematika kastrací a pro nás i dosud neznámých časných kastrací vrátila jako bumerang.

Díky chovu jsme se začali o mnoho věcí souvisejících s chovem koček zajímat více do hloubky a porovnávat zdroje informací jak z tuzemska, tak také ze zahraničí. Přišli jsme (a stále přicházíme) do kontaktu s názory a zkušenostmi chovatelů i veterinářů a o všem, co nás zajímá s nimi diskutujeme. Když jsme si konečně udělali pořádek v přehršli informací, které se na nás ze všech možných i nemožných informačních kanálů vyřinuly, začaly na nás dotírat záludné otázky. Tak například jestli je onen magický jeden rok skutečně tím vhodným a jediným správným obdobím. A proč by to měl být právě jeden rok, když různá plemena koček vyspívají různým tempem. Proč ne třeba roky dva nebo dokonce tři. Proč by vlastně ke kastraci nemělo dojít až poté, co si kocour začne značit své domínium nebo si zašpásuje s nějakou svolnou kočičí krasavicí. Říká se přece, že až po tomto aktu kocour „uzraje“. Jinak nebude vypadat jako mačo kocour, ale jako zkočkovatělý puboš, který ustrnul na cestě mezi jemným kočičím a drsným kocouřím vzhledem.

Jenže on v podstatě není důvod, proč by i v raném mládí kastrovaný kocour neměl mít v dospělosti výraz kočičího superhrdiny a lamače kočičích srdcí a proudem moči nezhasínal svíčky na svých každoročních narozeninových dortech. Do životní bubliny kastrovaného kočičáka či kočičandy vstupuje v průběhu jejich života mnoho faktorů, které v celkovém mixu mohou ovlivnit jejich duševní i tělesný vývoj a to jak v pozitivním, tak i v negativním směru. Kastrovaný kočičák, kterému se snaží jeho majitel vynahradit „ztrátu jeho pudů“ neustále plnou miskou a nerušeným lehárem v pelíšku si o zdravotní problémy dříve či později zcela jistě koleduje. Proto, a nejen v tomto případě, není nad to si zachovat zdravý selský rozum a obrátit se ke svaté fitness/wellness kočičí trojici (přiměřený pohyb, vyvážená strava a zaměstnání kočičí mozkovny).

… Tak a teď zpět na vážnější notu. …

Problematika časných kastrací si zaslouží hlubší zamyšlení než jen, aby její odpůrci z fleku bohorovně prohlásili, že okolo jednoho roku je vše čupr ideální a u malého koťátka se jedná o zavrženíhodný čin hodný jen toho největšího lidského zlořáda (občasné hlasy přirovnávající v této souvislosti koťátka k malým dětem jsou extrém, který je opravdu, ale opravdu naprosto mimo jakoukoliv nádobu a to včetně mísy).

Častokrát jsme si všimli, že někteří lidé (chovatelé psů, kteří zabrousí do problematiky chovu koček) se pozastavují nad přístupy při chovu koček a mají tendenci porovnávat chov koček a psů. Často se snaží dávat do souvislosti, proč to, co při chovu psů funguje, nemůže fungovat při chovu koček, nebo to funguje ve zcela odlišné podobě. Například, že psi se takřka nekastrují a už vůbec ne v raném věku. Nebo, že ověřeným psím šampionem se kryjí feny v širokém dalekém okolí. Nebo třeba to, že se prodej na chov a na mazlíky u psů nerozlišuje v takovém rozsahu, v jakém se to děje při chovu koček. Mnohým z nich tak bohužel z tohoto porovnání vyjde názor, že chov koček je pořádný byznys a kastrace zejména mladých kočičáků slouží chovatelům především k omezení konkurence, která by si mohla ukrojit svůj podíl z jejich jistě astronomických zisků plynoucích z prodeje koťat.

Zde si tedy dovolíme krátké odbočení do úskalí pohlavního života našich kočičích šelmiček. Nekastrovaní kocouři jsou po dosažení svého plodného období zajatci svých pudů téměř nepřetržitě. Navíc jsou plodní již od poměrně útlého věku (někdy už i ve věku 4 – 6 měsíců). Držení chovného kocoura je pro mnohé chovatele také takřka pozemským očistcem (pravidelné noční zpěvy, za který by se nemusela stydět nejedna Bánší či velkorysé zanechávání pachových značek, které mají k věhlasně známému Chanelu número 5 nepočítaně světelných let daleko, jsou jen malou ochutnávkou toho, jaké může být soužití s echtovním chovným nekastrovaným panem kocourkem).

Občas proto někteří chovní kocouři žijí odděleně od ostatních koček, aby kromě nechtěného nakrytí některé z chlupatých svěřenek neudělali z chovatelova domu či bytu jedovou chýši. I toto může být poté jedním z důvodu proč někteří chovatelé neprodávají kocourky z vlastního odchovu dále do chovu a raději jim rovnou předurčí kariéru mazlíka.

Nekastrované kočky, které nejsou volně žijící a tím pádem do jejich reprodukčního cyklu nemá z velké části co kecat příroda a střídání ročních období (všichni jistě známe každoroční májová a podzimní koťátka), mohou říjet v pravidelných nebo nepravidelných intervalech. Některé jednou měsíčně, jiné třeba jednou za čtrnáct dní, některé v podstatě nepřetržitě. Intervalům kočičandy prostě meze nekladou. V tomto období si ani distingovaná kočičí dáma nikterak nezadá s pravověrnou dámskou verzí uječené Bánší. Navíc během říje kočičanda často trpí nechutenstvím, protože její mysl se upírá pouze jedním směrem a nějaké zdržování se jídlem opravdu není na pořadu dne. Zhoršuje se jí kvalita srsti, někdy dokonce ani kočičí dáma neváhá použít svůj vlastní mix Eau de Skunk na všech možných i nemožných místech domácnosti. Kočka procházející si pravidelnými říjemi bez možnosti nakrytí se může dříve nebo později stát adeptkou na lékařský zákrok např. kvůli onemocnění vaječníků či dělohy. Pokud by někoho napadlo, že narození koťátek toto období přeruší na nějakou extra dlouhou dobu, tak bohužel. Mnoho kočičích mamin se měsíc nebo dva po porodu svého potomstva opět řácky rozmrouská a vše může jet hezky nanovo (o tom, že rození koťátek jak na běžícím pásu, protože ta chudinka přece mrouská, není pro kočičku také nic zdravého ani přirozeného není potřeba snad ani mluvit. Navíc to odporuje i chovatelskému řádu a zásadám chovu kočiček s průkazem původu). Z této naší odbočky tedy mimo jiné v krátkosti vyplývá, že kocour i kočka jsou schopni poměrně slušné reprodukce a šíření svého potomstva.

Tak a teď se konečně dostáváme k jádru pudla. Protože ačkoliv se to možná na první pohled nezdá, ve všem co jsme dosud napsali jsou nitky, které se i přes onu zdánlivou nesouvislost sbíhají k tématu časných kastrací.

Důvodem pro časné kastrace opravdu není omezení konkurence, ale chovatelská zodpovědnost vůči plemeni. Cílem chovu není donekonečna opakovat stále stejná spojení kočičky a kocoura, ale snaha o rozvoj a vývoj plemene, ideálně, aby každá nová generace byla lepší než ta předchozí. V případě, že chovatel většinu svých odchovů kastruje a neprodává všechna koťátka narozená v jeho chovatelské stanici do chovu, protože pečlivě vybírá, které kotě do dalšího chovu pustí a které ne, je dobré si položit otázku, proč tomu tak je. Třeba jde takovému chovateli jen o to, aby do chovu poslal to nejlepší, co ze svého chovatelského záměru považuje za obohacení plemene. Je také možné, že nechce, aby krev jeho koček mělo každé x-té kotě narozené v dané zemi, ale aby se i další chovatelé zasloužili o rozvoj plemene a rozšíření genetické základny přísunem nové krve. Možná má vysoké nároky na to, jak a kam by se měl vývoj plemene ubírat a dobře ví, že příroda je mocná čarodějka a každé kotě skutečně není špičkové i kdyby se narodilo těm nejkrásnějším, tituly ověnčeným a nejtypovějším rodičům na světě. Že i on na sebe bere zodpovědnost za to, jak budou zástupci plemene vypadat a kam se bude chov nadále ubírat.

Časné kastrace, jakkoliv to zní možná šíleně, jsou v podstatě jedinou zaručenou ochranou, kterou může chovatel zabránit nechtěnému a nezodpovědnému množení na svých odchovech.

Je bohužel smutnou realitou, že na nedostatek lidské slušnosti, ochoty dodržovat dané slovo a čestné jednání doplácí ti, kteří jsou nejvíce hodni ochrany svých lidských společníků.

Všemu nahrává i fakt, že v současné době je smlouva mnohými kupujícími považována jen za cár papíru, na který si chovatel může napsat co chce, ale její podmínky jsou ve výsledku v podstatě nevymahatelné. Internetové diskuze jsou toho zářným příkladem. Dotazy na to, zda dotyčný vlastník zvířete musí dodržet některá z ujednání smlouvy se to v nich často jen hemží. A na scénu přicházející anonymní amatérští právníci pak často odpovídají, že samozřejmě nemusí, že zvíře je jeho majetek a nikdo mu do toho, co s ním bude dělat (v mezích zákona samozřejmě) nemá co kecat.

Chovatelé, kteří nejdou cestou časných kastrací se často snaží zajistit dodržení smluvních podmínek jinými způsoby např. předáním pouze kopie průkazu původu a zasláním originálu průkazu původu až po doložení lékařské zprávy o provedené kastraci. Avšak ani toto řešení nemusí být a rozhodně není stoprocentní a bezproblémové.

Zodpovědný chovatel se vždy snaží chránit své odchovy kvalitní smlouvou. V případě, že dojde k porušení některé z částí smlouvy a následnému soudnímu sporu, který chovatel sice vyhraje, tak již rozhodně nemusí mít žádný důvod k radosti. Než proběhnou veškerá soudní jednání, může uběhnout několik měsíců nebo i let. Chovatel se nakonec po všech soudních peripetiích možná dočká morální satisfakce, snad i finančního odškodnění, ale pro každého slušného chovatele je trestem vědomí vlastního selhání v tom, že nedokázal včas ochránit ty, které ochránit chtěl a měl.

O samotném neškodlivém zdravotním hledisku časných kastracích toho bylo sepsáno mnoho. V zahraničí, kde s nimi mají výrazně delší zkušenosti než u nás hovoří studie o tom, že kastrace provedené v kotěcím věku nemají žádný vliv například na vývoj močového ústrojí pánů kočičáků nebo na následnou kočičí obezitu, lenost apod.

Zkušenosti chovatelů (a my je z naší dosavadní zkušenosti můžeme rozhodně potvrdit) hovoří o tom, že průběh pooperační léčby je u koťátek lepší než u koček kastrovaných například kolem jednoho roku či později. Veškerý stres, obavy a rizika bere na svá bedra chovatel a všechny tyto starosti následně ušetří novým parťákům svých kočičích mrňat. Žádnému chovateli nedělá dobře, když musí odnést chlupaté kotěcí kuličky na invazivní lékařský zákrok, kterým časná kastrace samozřejmě je. Může pro ně ale vybrat veterináře, kterému věří, který má s kotěcími pacienty zkušenosti a zná jejich specifika. Malí pacienti se poté zotavují v důvěrně známém rodinném prostředí, ve společnosti svých sourozenců, kočičí maminy a ostatních členů kočičí rodiny.

V minulosti byl častým důvodem k pozdějším kastracím také fakt, že mnoho lékařů nemělo s dávkováním narkózy u malých koťat a operací v útrobách tak malého tělíčka zkušenosti a raději se do toho tedy ani nepouštěli.

Zkušený veterinář společně s majitelem ovšem udělají vše proto, aby zákrok proběhl rychle, bez komplikací a následků, aby koťátka neměla z prodělaného zákroku žádné trauma a na návštěvu veterináře rychle zapomněla.

Chovatelé koček, alespoň většina ;-), nejsou kočičí rasové, kteří ve svých kočičích společnících vidí chodící chlupaté vaky plné korun, eur nebo jiné tvrdé, měkké či virtuální měny, ale lidé, kteří své kočky milují, váží si jich, berou za ně zodpovědnost a snaží se pro ně udělat to nejlepší, co mohou.