Arčík, malé roztomilé modré klubíčko se hned od prvního dne, kdy jsme si ho přivezli choval naprosto vzorně. Ukázkově nám předvedl používání kočičího záchůdku, netrucoval po delší cestě, kterou mimo jiné celou promrmlal, ani netesknil po kočičí mamině nebo sourozencích.

Bez mučení nutno přiznat, že nás tím ukonejšil. A my kočičí elévové, kteří poprvé měli sdílet domácnost se zástupcem kočičího plémě jsme spokojeně a v blahé nevědomosti nechali milého Arčulku pohybovat se první noc svobodně a bez kontroly po jeho novém domově a ulehli ke spánku spravedlivých.

Noc byla klidná, sice při zběžné kontrole v průběhu noci i ráno zel kočičí pelíšek prázdnotou, ale to nás nemohlo rozhodit. Když jsme vstali, rozhodli jsme se pochválit malého kočičáka, že byl šikovný a statečný a dopřál nám klidný spánek. Nejdříve jsme na něj zkoušeli volat, ale vzhledem k tomu, že Arčík byl u nás sotva 24 hodin jsme si příliš nefandili a začali zběžně prohlížet místnosti. Nejdříve zběžně. Hezky jednu po druhé. Potom přišla důkladnější kontrola. Následovalo otevírání skříní, kontrola pračky, sušičky, vnitřku ledničky a opětovné procházení všech místností a koutů. Po milém Arčíkovi však nikde ani památky. Došli jsme dokonce tak daleko, že jsme několikrát zkontrolovali zavřená okna a zamknuté vchodové dveře. Je to takový ten okamžik, kdy nevíte, zda se smát nebo plakat a přestáváte věřit svým očím o přiblblém nevěřícném úsměvu v dané situaci ani nemluvě.

Po několikátém kontrolním kolečku již někteří z nás začali propadat mírné hysterii. Nakonec jediným místem, které nebylo důkladně zkontrolováno byla naše lednička v kuchyni a prostor za ní. Po kontrole z boku, která nic neodhalila jsme se jali s baterkou zkoumat situaci pod ní. Naprostý šok přišel ve chvíli, kdy jsme zahlédli visící modrý ocásek. Kontrola pomocí dřevěné tyčky jisté jedince přivedla již spolehlivě na pokraj hysterie. Ocásek totiž ztuhle visel dolů a nereagoval ani na jemné šťouchání. Hysterie a panika tím dosáhla vrcholu. Představa, že budeme chovatelům volat a vysvětlovat, že jsme paka, kterým koťátko nevydrželo v novém domově ani 24 hodin, protože zalezlo za ledničku a dostalo tam pravděpodobně ránu elektrikou v nás vyvolávala záchvaty zoufalství. Vůbec jsme nechápali, jak a kudy se tam mohl ten modrý expert dostat. Neváhali jsme, doslova vyškubli přívod elektřiny a odtáhli lednici stranou, abychom se ke kotěti dostali. Oba už jsme v jasných barvách viděli nehybné modré tělíčko, v duchu i naživo si nadávali za naši nezodpovědnost a nedostatečnou kontrolu všemožných míst, kam může malý průzkumník proniknout. Někteří jedinci už malé kotě začali v podstatě oplakávat. Lednici jsme tedy bleskově odtáhli a dole ze tmy, tam, kde kompresor lednice vydával teplo na nás mžoural náš Arča. Dokonce nám přišlo, že vypadal poněkud rozladěně, že jsme jeho bezvadný pelíšek a schovku odhalili. Nepochybně měl ten malý ichtyl srandu z našich vytřeštěných výrazů. Po naší úporné snaze vyndat ho ze změti chladících trubiček se nakonec sám znechuceně vyloupl z útrob lednice a naprosto v klidu a ležérně odkráčel pryč.

Tak a tohle je prostě celý náš Arča , se kterým se tato a podobné historky táhnou životem a on neustále pracuje na jejich vylepšování. Ten kocour si z nás prostě od malička dělá srandu a má nás na háku. S oblibou se někam zašije a pak čeká jestli ho najdeme. Častokrát nám přijde, že se schová, potom však zapomene na svůj původní záměr tj. že se chtěl původně někam zašít a trochu si s námi zažertovat a spokojeně usne. My mezitím pátráme, voláme a hledáme. Naštěstí už to není žádné malé koťátko, ale pořádná chlupatá koule, kterou se nám po chvilce pátrání naštěstí daří spolehlivě objevit.