Pokud jste zavítali na naše stránky, předpokládáme, že zatím možná jen lehce koketujete s myšlenkou přivítat do vaší rodiny modrou chlupatou kuličku nebo se vážně zajímáte o plemeno kartouzské kočky, které vás z nějakého důvodu zaujalo a uchvátilo jako před lety nás.

O historii kartouzské kočky se rozepisujeme podrobněji na našich stránkách, stejně tak, jako lehce nastiňujeme naše zkušenosti a zážitky s tímto plemenem v ostatních našich textech, článcích a notickách.

Kartouzské kotě je samozřejmě kotě jako každé jiné. Tedy co se nároků na lásku, pozornost, péči a zdraví týče. Možná mají ty malé modré kartouzské kuličky nevýhodu v tom, že na rozdíl od některých jiných plemen nevypadají již v kotěcím věku jako malé věrné kopie dospělých koček. Tak třeba náš Archibald měl svého času přezdívku „Spider“. V raně juniorském věku to byl totiž vyčáhlý kocourek na dlouhých nohách a s velkýma očima. Po přečtení těchto řádků však nepropadejte panice, vyrostou z toho. S vyspíváním si dávají jednoduše trochu na čas. Mají prostě takové období, kdy to pro někoho nejsou zrovna ta nejroztomilejší a nejflafíkovatější koťátka pod sluncem, takže urvat s kartouzským kotětem, které se nachází ve spajdřím období nějakou tu hodnotnou cenu na výstavách je poměrně obtížné. Dokonce i s naší Tamčou jsme si na jedné z jejích prvních výstav vyslechli, že malí kartouzáčci jsou jako malá ošklivá káčátka, která (jak všichni my chovatelé a majitelé doufáme) vyrostou jednou v krásnou labuť. Také náš Eros má ve svém dorosteneckém věku kromě přezdívky „Bandito“, na kterou mimochodem slyší už lépe než na své jméno, ještě druhou a tou je „Klacek“. Nejenom, že je samá přední a zadní tlapa, ale občas má nápady hodné echtovního puberťáka. Naštěstí je to jinak naprosté zlatíčko a neskutečný mazel, takže jeho drobné výstřelky bereme s naprostým klidem a ujištěním, že nám doma vyrůstá zdravý kočičák a ne nějaké nemastné neslané uťáplo.

S narůstajícím počtem členů naší kočičí domácnosti, jsme si ještě více začali všímat rozdílů v jejich povahách a přístupu k životu. Naše „holky“ označujeme občas jako dámičky. Ony se tak totiž také chovají. Chvílemi jsou totiž strašně důležité a nebojme se to říci i upejpavé. Životem proplouvají s nadhledem a noblesou a pravděpodobně jejich důležitost vyplývá ze zcela očividného životního poslání, kterým je zachování kartouzského rodu a příprava na roli pečlivých a starostlivých matek. Na druhou stranu „hoši“, a sem tedy počítáme i kastrovaného Arčulu, jsou pohodáři. Vše mají naprosto na háku. Nestresují sebe ani nás, život berou s naprostým klidem, nikam se neženou. Výjimku tvoří u obou chlapců starostlivost o pravidelné stravování a u Erose také péče o jeho vysportovanou postavu zahrnující každodenní několikahodinové lítání, skákání a šplhání po všem možném. Toto vše samozřejmě hojně doplňováno kvalitním a vydatným spánkem důležitým pro obnovu životních funkcí a zachování kočičího duševního zdraví.

Kartouzáci milují jídlo, naši tedy rozhodně ano. A to do té míry, že je občas nutné dohlížet na výši krmné dávky a jedince, kteří se chtějí trošku přiživovat v cizích miskách nekompromisně upozorňovat na nesprávnost a marnost jejich počínání. Někdy se ovšem může stát, že k nějakému typu jídla mají z důvodů opodstatněných nebo neopodstatněných určité výhrady, nebo dokonce nepřekonatelný odpor. A přes veškerá vysvětlování o kvalitním složení, vypočítávání nutričních hodnot, vyjmenovávání blahodárných účinků na kočičí organismus stejně nakonec odvrátí modrý čenich od misky s výrazem totálního znechucení a zklamání. No a vy máte chuť vrátit Řád zlaté vařečky a pod vyčítavým či nevěřícím pohledem modráka se zmenšit a kajícně zmizet.

U našich modrásků pozorujeme také značnou míru konzervatismu. Projevuje se v jídle a to v jejich opatrnosti a obezřetnosti při nějakém našem novém výživovém experimentu, abychom se jich náhodou tak trochu po borgiovsku nechtěli zbavit. Jsou rovněž velice všímaví a trpěliví. Archibald s Elinkou například vydrželi sedět i hodinu před zdí, ze které jsme sundali obrázek a tím pádem z ní trčela jen malá skoba. Přeci jenom by to mohl být maskovaný hmyzák, který pokud by se dostal do blízkosti našich lovců byl by za svou existenční drzost a pobyt v jejich teritoriu ihned nekompromisně ztrestán.

Kartouzky, opět naše bez výjimky, milují škrabadla, šplhadla, vyvýšená odpočívadla a cokoliv kam se dá vylézt a odtud pak pohodlně pozorovat okolí a ostatní kočičáky. Modrouše průběžně sundáváme i ze skříní opatřených textilními tapetami, po kterých se jim šplhá naprosto úžasně. Nutno dodat, že jsou při svých horolezeckých výstupech velice opatrní a ačkoliv každý z nich má na kontě nějakou tu shozenou porcelánovou drobnost nebo kytičku překážející na parapetu jsou jimi způsobené škody naprosto minimální. Nábytek neškrábou vůbec, i když občas se některé expertky jako například Tamča s oblibou protahují tak, že opřou přední tlapky o sedačku nebo koberec. Dobře však vědí, že po okřiknutí bude následovat jiná zábava, takže je to takový kartouzský test Pavlovova reflexu, který na nás, svých lidských pokusných morčácích, úspěšně aplikují.

Modré kožíšky jsou také velice snášenlivé. Samozřejmě, že každý nový prvek zasazený do soukolí fungujícího systému musí nejdříve dobře zapadnout. Kartouzky však nemají problém se změnou prostředí nebo s příchodem nového člena domácnosti. Akceptují také ostatní domácí zvířenu. Ještě před příchodem Arčíka jsme si pořídili postupně dva papoušky, aymarky. Jedna z aymarek byla zachráněná z obchodu s chovatelskými potřebami a až po nějaké době jsme podle údajů na kroužku zjistili, že z avizovaného mláďátka se nám vyklubal dvouletý papouch, který zjevně již nějakou dobu harcoval po obchodech, kde se ho snažili udat. Druhou aymarku jsme si proto raději koupili přímo od chovatele. Aymarky se u nás dožily úctyhodného věku a byly také zdrojem zábavy pro naše kočičáky. Mnohokrát jsme sundavali Arčíka nebo později i Elinku z vršku klece, kde s oblibou leželi a pozorovali malé opeřence. Někdy došla některé z aymarek trpělivost a začala drzého kočičáka tahat za chlupy přesahující do klece nebo je lehce štípla do polštářků tlapek. Jednou se nám stalo, že zelená aymarka, která snad i díky dlouhodobému pobytu v malých klecích v obchodech létala stylem vzduch - země - země, využila příležitosti při čistění misek a otvorem pro misky se protáhla ven. Když jsme uslyšeli hysterické ptačí ječení všeho jsme nechali a běželi na místo činu. Nad aymarkou se tyčil Arčík a vytřeštěně shlížel na vřeštící stvoření u jeho tlapek, aniž by se jí pokusil cokoliv udělat. Aymarka putovala zpátky do klece a Arčula si šel po vyčerpávajícím a nevšedním blízkém setkání třetího druhu raději odpočinout.

Málem bychom zapomněli ještě na jedno důležité zjištění. Naše kočky pravděpodobně věrné svému francouzskému původu přijaly za své heslo Volnost, rovnost, bratrství, tedy v jejich podání hlavně tu část týkající se volnosti. Asi jako každá kočka ani kartouzky nemají rády zavřené dveře. Zcela jistě to podněcuje jejich představivost a už jen to, že existuje místnost, kam nemají kdykoliv volný přístup je pro ně nepřijatelná. Naši kočičáci navíc nemají rádi jakékoliv omezení své kočičí svobody. Při cestování autem s našimi modráky si často připadáme jako posádka těžařské lodi Nostromo, protože na zadních sedadlech se přepravky otřásají, prohýbají, vyboulují a chvílemi to vypadá na synchronizovaný příchod na svět hned několika Vetřelců. To samé na výstavách. Ve chvíli, kdy je klasická kovová výstavní klec nebo Sturdina uzavřena, začne se z ní ozývat žádost o vysvětlení, proč k uzavření došlo a dotyčný jedinec začne hledat způsob, jak odjistit zavírací mechanismus. U nás to tedy ve výsledku funguje tak, že klec je otevřená a navýsost spokojené osazenstvo se usadí v prvním patře na hamace nebo popadá v přízemí. My samozřejmě důvěřujeme, ale také prověřujeme, takže hlídáme, aby vychytralý kočičí mozek náhodou nenapadl nějaký ten skvostný nápad hodný okamžité realizace jako například jít okouknout okolí, pozdravit se s kočičími sousedy, zkontrolovat tašku s pamlsky a případně se z ní rovnou na místě obsloužit. Pokud u klece zůstane jen jeden hlídač musí na holý pupík přísahat, že nezamhouří ni jednu oční bulvu. Což jde občas dost těžko, zvláště když vidíte pochrupující modráky spokojeně se rozvalující po kleci, protože toto jejich počínání je vysloveně vysoce nakažlivé.

Disclamer: Veškeré naše popisy vycházejí z naší vlastní zkušenosti s našimi kočičími svěřenci. Rozhodně nechceme nijak generalizovat, protože i každý z našich modrásků je naprostý originál a to nemluvě o našem béžovém třeštidlu burmilce Elince.