Arčík, který je naším rodinným kočičím kmetem má své okénko a čestné místo na našich stránkách mezi Mazlíky. Jak jsme již psali, byla to naše první kočka, tedy pan Kocour, s průkazem původu.

V době, kdy jsme se rozhodovali, že do našeho života začleníme také nějaké to kočičí klubíčko, jsme byli již rozhodnuti, že to bude držitel PP tj. průkazu původu. Byli jsme rádi, že jsme poměrně brzy narazili na chovatelskou stanici, která právě měla malá koťátka a tak jsme se vydali do Českých Budějovic na návštěvu a seznámení se s chovateli a kočičími členy jejich domácnosti.

S odstupem času a po získání různých zkušeností už víme, že jsme si nepočínali zrovna nejlépe. Vlastně jsme si počínali jako mnozí začátečníci. Chovatelé byli mladí lidé s malými dětmi, pohodoví a přišlo nám, že jsou to nadšenci, kteří mají své kočky rádi a dělají pro ně jen to nejlepší. Byli jsme rádi, že máme papírové kotě kartouzské kočky, kocourka, který bude mít v naší rodině své místo rodinného mazlíka a na chov a výstavy jsme v té době neměli nejmenší pomyšlení. Nutno přiznat, že jsme v té době trpěli averzí k výstavám, které však byly způsobeny spíše naší neznalostí, nezkušeností a zapamatováním si negativních zprostředkovaných informací.

Při výběru kocourka jsme se rozhodovali mezi Arčíkem a jeho bráškou. Jeden z nás byl pro jednoho kocourka a druhý pro změnu pro toho druhého. Nakonec zvítězil důstojný a již od pohledu přemýšlivý Arča. Otce koťátek jsme neviděli, protože byl z jiné chovatelské stanice a nebylo to tedy ani možné. Příliš jsme toho však neviděli ani z jeho matky, která z přítomnosti cizích lidí zjevně nebyla nadšená a my měli šanci zahlédnout pouze její modrý, občas se někde míhající kožíšek. Později nám Arčíkova obezřetnost vůči návštěvám a jeho taktika plíživého běhu při snaze dostat se z dosahu nevítaných lidských vetřelců v domácnosti začala dávat trochu smysl. O všemožných zdravotních testech jsme tenkrát také měli jen mlhavou potuchu a stačil nám správný záznam o očkování proti klasickým kočičím nemocem v očkovacím průkazu.

Až po letech a v době, kdy už s námi byla Elinka a my se pomalu začali více zajímat o historii kartouzských koček a přemýšlet o chovu jsme si důkladně prohlédli Arčíkův průkaz původu. Arčula má mezi předky v nejvzdálenější generaci dvě britské kočky, jejichž potomek byl však označen již jako kočka kartouzská. Byl to asi důsledek období kdy docházelo ke spojení standardů britských a kartouzských koček a poté zase k jejich oddělení, o kterém se také zmiňujeme v historii kartouzských koček na našich stránkách. Naštěstí se Arča díky tomu, že jsme chtěli kocourka na mazlíka nikdy ani chlupem nepřiblížil kariéře chovného kocoura a my jsme i díky těmto informacím načerpali cenné zkušenosti a ještě více si ujasnili jakým způsobem a jakou cestou se chceme v chovu kartouzských koček vydat a kterou ne.

Arčík je náš modrý pechfógl a my doma říkáme, že si vybral takového zdravotního Černého Petra. Po diagnóze HCM v jeho dvou letech jsme přešli na kliniku, kterou vedl veterinární lékař se zaměřením na onemocnění srdce u koček a psů a od té doby se Arča léčil tam. Jeho léčba obnášela pravidelné každodenní podávání léků na srdce. Měli jsme ohromnou radost když nám po jedné z kontrol veterinární lékař řekl, že se situace stabilizovala a činnost srdce je kompenzována. Až později jsme se od něj dozvěděli, že s touto diagnózou a ve stavu, v jakém Arčovo srdíčko bylo si myslel, že i přes pravidelnou léčbu se kocour nedožije ani pěti let. Bohužel naší radosti z návštěv veterinární kliniky postupně ubývalo. O nějaký ten rok později se na klinice začali střídat lékaři a i přes naše opakované dotazy, zda by nebylo dobré provést kontrolní sonografické vyšetření se naše návštěvy v podstatě omezily jen na vyzvedávání léků. Ve chvíli, kdy nám bylo jedním z lékařů, který nás rozhodně neviděl poprvé, řečeno, proč nemáme kontrolní sonografické vyšetření a že při této diagnóze se toto vyšetření doporučuje dělat každý rok nebo alespoň jednou za dva roky, jsme se definitivně rozhodli změnit „lokál“.

Poohlédli jsme se jinde a našli našeho současného veterinárního lékaře. Je to profík, má praktické znalosti a zkušenosti a hlavně zachovává si zdravý selský rozum. Vyhovuje nám jeho přístup, který je možná pro někoho trochu razantnější, ale my máme rádi, když se s námi jedná fér a na rovinu. Pečlivě zkontroloval Arčíka i Elinku, udělal jim všechny potřebné testy, abychom věděli, že naše nové kočičí přírůstky přivedeme do zdravé domácnosti a nehrozí přenos žádných chorob a onemocnění.

V současné době Arčula pokračuje ve své léčbě, avšak s jiným preparátem. Zajímavé však bylo, že první věc, kterou nám náš nový veterinář řekl byla, že divně dýchá a že se mu nezdá, že by to bylo jen vlivem HCM. Odvětili jsme, že na jeho dech bezvýsledně upozorňujeme veterináře již nějakou dobu a že jsme to nakonec sami přičítali vlivu HCM a spolu s tím související zátěži kladené na srdce. Výsledek sonografického a rentgenového vyšetření byl nejenom k našemu překvapení takový, že Arčíkovi odhalil otvor v bránici. Samozřejmě ho tam musel mít od narození, není to nic, co by se mu objevilo ze dne na den nebo úderem příchodu seniorského věku. Byli jsme smutní a vlastně i naštvaní, že při předchozích vyšetřeních nikdy nikdo nestandardnímu způsobu dýchání našeho kočičáka nevěnoval pozornost a že jsme se nechali veterináři tak snadno odbýt a netrvali na důkladných vyšetřeních.

Ve výsledku vlastně nevíme, zda ono diagnostikované HCM bylo skutečně „klasické“ HCM nebo to byl spíše důsledek otvoru v bránici, což mělo za následek ztížené dýchání a také abnormální zátěž na srdce a jeho následné zbytnění. V současné době tedy Arča pokračuje v léčbě, v červenci oslavil dvanácté narozeniny a my doufáme, že mu ten jeho sval plný kočičí lásky bude sloužit ještě pěkných pár let. Nakonec už vlastně i víme, proč je náš kočičák takový pasivní sportovec. On ví lépe než my, že se musí šetřit a nějaké zjančené blbnutí není pro jeho pumpičku to pravé ořechové.

Arča si navíc užil péči veterinárních lékařů v míře vrchovaté také při léčbě a operaci močového kamene, kožního výrůstku na čumáčku a pravděpodobně v důsledku dlouhodobé léčby onemocnění srdce se u našeho modrého seniora začíná projevovat zhoršující se zrak.

Tímto článkem jsme rozhodně nechtěli nikoho odradit nebo utvrdit v tom, že kočky s PP jsou stejně nemocné jako bez PP a je tedy vlastně jedno, kterou z nich si pořídí. To v žádném případě nebylo účelem. Pouze jsme chtěli pravdivě popsat situaci, která se stala nám a která snad může být pomocí, vysvětlením, ponaučením nebo vodítkem někomu dalšímu.

My jsme díky všem těmto peripetiím získali cenné zkušenosti, které nás posunuly zase o kus dál. Víme, že nic není stoprocentní a že příroda si poroučet nedá a vždy nás může překvapit a to jak příjemným způsobem, tak i tím nepříjemným. A nemusí v tom mít prsty pouze příroda, i my chovatelé a majitelé můžeme přispět ke zdraví a životu našich kočičích svěřenců jak pozitivně, tak také negativně. Je proto důležité jednat vždy svědomitě, pečlivě, s rozmyslem, přemýšlet nad souvislostmi, zajímat se a ptát se.

HCM neboli hypertrofická kardiomyopatie je onemocnění srdce způsobující jeho zbytnění a následně ovlivňující pružnost srdečního svalu a jeho funkci. Tato nemoc je do velké míry ovlivněna dědičností. Nejedná se o přenosné nebo nakažlivé onemocnění.

Kartouzské kočky by neměly být touto nemocí postiženy. Výskyt onemocnění se týká hlavně jiných plemen koček např. mainských mývalích, ragdolů, britských krátkosrstých a dalších.

Přesto a možná i po zkušenostech s Arčou jsme se však rozhodli naše kočky nechat na toto onemocnění vyšetřovat. Pro kartouzské kočky neexistuje validní genetický test na HCM, je možné pouze sonografické vyšetření, které by však měl dělat veterinární lékař, který toto onemocnění zná a je schopen ho správně diagnostikovat a zhodnotit. Je také důležité vyšetření pravidelně opakovat. To, že má kočka při jednom vyšetření negativní nález neznamená, že při pozdějším vyšetřením tomu tak bude i nadále. Dá se pouze konstatovat, že pokud kočka nemá při sonografickém vyšetření žádné příznaky kolem 8 až 9 roku, tak s velkou pravděpodobností HCM trpět již nebude.

V našem chovu jsme se rozhodli testovat kočky po dosažení věku 18 měsíců, tj. v době, kdy by již měl být ukončen vývoj srdce a výsledek by měl být tedy více vypovídající nebo před případným krytím. Testujeme vždy všechny naše chovné kočky.