Jsme velcí milovníci Japonska. Jako o něco mladší exempláře jsme několikrát navštívili Japonsko, abychom měli možnost trénovat u japonských mistrů bojového umění, kterému jsme se věnovali. Měli jsme tu čest trénovat ve společnosti velkých japonských mistrů a mezi nimi byl i Ishizuka Tetsuji Sensei. Pokaždé, když jsme od něj dostali zásah, pronesl s milým úsměvem slova „Hi-experience“. Tato slova nás od té doby provází. Vždy, když dostaneme od života na budku, ať je to v oblasti mezilidských vztahů, zdraví, chovu koček, psů, stavby domu ..., tak vždy poté, co se zvedneme, narovnáme a jsme připraveni jít dál, tak proneseme v duchu nebo mezi sebou nahlas tato slova. Protože zkušenosti jsou cenné a některé jsou k nezaplacení.

Občas to vypadá, že „všechny ty Internety“ jsou plné dobrých rad od chovatelů, jak se mají zájemci chovat, co chovatelům psát mají, a co za žádnou cenu ne, na co se mají ptát, co vyžadovat a čeho si všímat. No jenže občas i sám chovatel se někdy ocitne na druhé straně, na té, kdy on je na místě zájemce o kotě nebo třeba o štěně. A proto, abyste si, milí zájemci, nemysleli, že nadšení, obavy, nedočkavost nebo třeba zklamání zažíváte jenom vy, tak právě proto jsme sepsali následující článek do našeho Alchymistova mudrosloví.

Kdysi před lety jsme měli v rodině úžasného pejska plemene Welsh Corgi Pembroke. Bylo to ještě v době, kdy nebylo tolik populární jako nyní. Mohli jsme si vsadit, že při setkání s lidmi na ulici padne věta, že venčíme lištičku, a to skoro se stoprocentní jistotou. V roce 2007 vstoupily do našeho života kartouzské kočky a v roce 2018 jsme založili naši chovatelskou stanici kartouzských koček Blue Alchemist.

A i když jsme oba křtění Vltavou, zjistili jsme, že současná Praha už přestává být pro nás místem, kde bychom s kočičáky chtěli žít. Proto jsme se rozhodli postavit si rodinný dům, takový ráj pro nás a pro naše kočičí parťáky. S tím přišla na přetřes myšlenka, že by k nám do života mohl opět vstoupit nějaký ten hafuša.

V mnoha ohledech jsme sice ranaři a střelci, ale co se týče zodpovědnosti za živé tvory, v tomto jsme navýsost opatrní a vše se snažíme promyslet, probrat ze všech úhlů pohledu a hlavně domyslet. To, že pejsek nebude malý, bylo jisté již od začátku, přeci jenom bude mít na starost dost velký pozemek a bandu modrých drsoňů. Navíc nás to vždy táhlo k pasteveckým plemenům, psům, kteří si nelibují v otrocké poslušnosti a jejich povaha se tak trochu podobá povaze kočičí. Nebo kočičí povaha té jejich.

Zvažovali jsme velikost, jakého věku se vybraná plemena dožívají, zda trpí na geneticky podmíněné nemoci, jak zvládnou rozvětvenou kočičí společnost, jak se budou chovat k návštěvám, které k nám chodí. A to, ať už se jedná o stávající parťáky našich mrňousů, tak o ty potenciální nové. Postupně jsme vylučovali jedno vybrané plemeno za druhým. Nakonec jsme začali vážně uvažovat o dvou velkých pasteveckých plemenech a pak jsme viděli zajímavý článek o krátkosrstém salašnickém psím plemeni původem ze Švýcarska. Začali jsme studovat dostupné materiály, ale protože víme, že „Internet“ snese všechno, rozhodli jsme se oslovit jednu vybranou chovatelskou stanici. Líbily se nám jejich stránky, jejich přístup, alespoň tedy podle toho, co psali, a přišlo nám, že jsou podobně „švihlí“ jako my.

Zasedli jsme tedy k počítači a napsali úvodní sáhodlouhý (v našem případě jak jinak) email. Napsali jsme tam naprosto všechno, jak to u nás chodí, jakého pejska hledáme, jak žijeme nyní, jaké jsou naše plány do budoucna, co pejskovi můžeme nabídnout a další a další věci, že by nám na takový elaborát snad mohla dát i banka úvěr. Prvotní reakce byla úžasná, pozvání na návštěvu a popovídání si. Nadšeně jsme přijali a v dohodnutém termínu vyrazili na návštěvu. I návštěva byla suprová. Navíc se chystalo krytí jedné z fenek a my jsme se z vyprávění dozvěděli, že pro nás by bylo toto plemeno vlastně ideální. Zájemců zatím mnoho nebylo, byli jsme čtvrtí v pořadí. Šlo nám především o povahu pejska, takže jsme od začátku říkali, že to, jakého pohlaví náš budoucí parťák bude, necháme plně na chovateli. I proto jsme toho na sebe tolik napráskali. Cestou domů z návštěvy jsme byli už v podstatě rozhodnuti a vzápětí jsme potvrdili vážný zájem o budoucí štěndo.

Další kroky byly stále v pořádku, potvrzená březost, očekávaný velmi nadpočetný vrh. Chovateli jsme průběžně psali, ale nechtěli jsme být otravní, takže jsme se vždy zeptali, jak se budoucí psí mamině daří a zda je vše v pořádku. Sami víme, jak jsme s blížícím se termínem porodu nervózní a naše myšlenky jsou soustředěné především na to, aby se prckové narodili a byli i s maminou zdraví a spokojení.

Všechno však nabralo zajímavý obrat, když se štěňátka narodila. Druhý den po porodu volal chovatel, oznámil počet narozených štěňátek (vrh nadpočetný nebyl), s tím, že na nás vychází fenka a přišla řeč na zálohu. S tím jsme samozřejmě počítali, věděli jsme od známých, že u pejsků to takto bývá. A pak přišla ledová sprcha. Dotaz „Nerozmysleli jste si to?“ a druhé ještě lepší konstatování „To bude v rodinách s dětmi smutno.“ To nás zarazilo, ale zatím jsme netušili žádnou zradu. Zaplatili jsme zálohu a začali se pomalu těšit na návštěvu štěněcího prcka, jakmile to bude možné.

No a protože nic není jednoduché, my plánovali dokončení domu dříve a protože pan elektrikář, který chytil druhou mízu, nám hodil do všeho echtovní Neptunův trojzubec, začali jsme se obávat, že původní termín dokončení domu a změny našeho působení nestihneme. Štěňátka měla být k odběru zrovna v době předpokládaného termínu našeho stěhování. Napsali jsme tedy chovateli, zda by bylo možné v případě, že by se to takto sešlo, odebrat prcka o chvilku později, abychom ho netáhli do bytu, který se vystěhovává, a pak hned do nového prostředí rodinného domu. Chovatel možnost pozdějšího odběru sám nabízel a několikrát se o ní během naší návštěvy i zmiňoval. Samozřejmě, že jsme druhým dechem dodali, že pokud stěhování padne, tak se na naší straně nic nemění a prcek bude s námi normálně v bytě, že jsme na toto rozhodně připraveni.

V tuto chvíli začala noční můra. Nejdříve přišly nadiktované a tudíž místy těžko čitelné a srozumitelné zprávy, že chovatel neví, co by se štěnětem doma dělal, že mu nemůže zajistit bezpečí a že nám vrátí zálohu. Zprávy jsme sice četli, ale vůbec jsme to nechápali. Druhý den chovatel volal. První věta nás ukonejšila a oddychli jsme si, že to zjevně bylo celé nějaké nedorozumění. Chovatel totiž začal tím, že se za ty zprávy omlouvá a že o tom hodně přemýšlel a celou noc nespal. No to tedy nebyl rozhodně sám. Ovšem pak to začalo svištět. Červené varovné světýlko blikající mu v hlavě, hodně koček u nás doma, stav po dlouhodobé nemoci jednoho z nás a tím pádem nemožnost zvládat divoké štěně. Nakonec přišly na řadu i historky o známých, kterým dvě zástupkyně tohoto psího plemene roztrhaly chovnou bengálku a to, že psa budeme mít první dva roky i na hlavě. Popravdě nám došla slova. Když se chovateli svěříte skoro i s velikostí svých bot, aby vám upřímně poradil, zda je dané plemeno pro vás vhodné, či nikoliv, a najednou vám online maluje obraz takového švýcarského psa baskervillského, tak logicky začnete přemýšlet, kde je tedy sakryš ta pravda.

Chovatel byl zjevně rozhodnutý a nám po chvilce argumentování došlo, že to nemá cenu a že pejska od takového chovatele vlastně ani nechceme. Dohodli jsme se na vrácení zálohy, kterou nám chovatel obratem vrátil.

Zkušenost to byla ... no řekněme k nezaplacení. Naše zklamání a smutek snad nemusíme ani popisovat. Nakonec některá štěňátka zůstala u chovatele i onu delší dobu (tu, na kterou jsme se ptali my), protože měla budoucí parťáky v zahraničí a muselo se čekat až očkování na vzteklinu nabyde účinnosti.

Z toho všeho nás asi nejvíc mrzelo jednání chovatele. Protože koho jiného už se zeptat, než chovatele. Ten vám však s odstupem pár měsíců podá v podstatě dva diametrálně odlišné portréty jednoho plemene. A pokud chovatel chtěl štěňátka přednostně pro zahraniční zájemce nebo třeba do chovu, milionkrát spíš bychom pochopili, kdyby to řekl narovinu. Bylo by to lepší než použít proti nám všechno, co jsme mu v dobré víře na sebe prozradili a co zpočátku ničemu nevadilo.

A jak to tedy celé dopadlo? Znovu jsme začali řešit vhodnost toho kterého plemene a odpoutali se od obav z barvy a délky srsti jednoho plemene, které jsme na počátku našeho výběru právě v důsledku těchto obav vyloučili.

No a tak máme doma Oziáška. Když jako štěně zlobí, je to Ozouch nebo huba zelená, když si z něj děláme legraci, je to Sněhurka, a když kouká tak, že byste na něj přepsali i byt, tak je to Ozinka. Je to náš Ozias, štěně slovenského čuvače od úžasných chovatelů a lidí se srdcem na pravém místě. I k nim jsme šli s kůží na trh, dokonce jsme se přiznali k tomu, že čuvač nebyla naše první volba a proč. A ono to vše zapadlo do sebe jako osudová skládačka a sedlo si to tak, jak mělo. Vybrali pro nás přesně takového kluka, který se k nám hodí a unese jak úkol hlídače, tak také chůvy pro malé i velké modré Alchymisty.

A my už teď můžeme říct, že pokud něco nepotentíme my, tak to je a bude naprosto zlatý kluk s obrovským milujícím srdcem a upřímnou láskou v těch jeho hlubokých hnědých očích s bílými řasami.